O kapele

Americká vokální skupina The Temptations (lákání, pokušení, svádění) byla velice populární v šedesátých letech 20. století, a to nejen za oceánem. Soubor se vyznačoval ojedinělou a přesně sladěnou choreografií, která zapůsobila na tehdejší publikum naprosto nečekanou silou. Zatímco do té doby slovy Eddieho Kendrickse zpěváci pouze "postávali na jevišti a luskali prsty", The Temptations přišli jako jedni z prvních s doprovodnými tanečními prvky, jež se zachovaly jako standard mužských a chlapeckých pěveckých uskupení až do dnešních dnů.

Zleva: David Ruffin, Melvin Franklin, Eddie Kendricks, Paul Williams, Otis Williams

Skupina The Temptations se zrodila roku 1961 v motorovém městě - Detroitu. Jejímu vzniku však předcházela celá řada méně či více úspěšných pokusů o zformování kapely již v dřívějších letech. Té pravé konstelace zpěváků poprvé ovšem docílili teprve spojením zbytku rozpadající se kapely Otise Williamse, The Distants, a konkurenčních The Primes.

První sestava vypadala tedy takto: baryton Otis Williams, Elbridge "Al/El" Bryant a basový zpěvák Melvin "Blue/Blu" Franklin jako část původních The Distants, ke kterým se přidal tenor Eddie "Corn" Kendricks a Paul Williams (bez příbuzenského vztahu k Otisovi) z The Primes. Důležité je přitom podotknout, že narozdíl od spíše jen dílčích úspěchů kapel kolem Otise, byli už The Primes docela populární a zavedenou skupinou, která do "motorového města" dorazila z rodné Alabamy.

Dvojice Eddie a Paul totiž už dříve více než zdatně sekundovala formaci The Primettes, která se později samostatně prosadila už pod názvem The Supremes a jejímiž členkami byly Diana Ross, Mary Wilson a Florence Ballard. Otis Williams ve stejnou dobu částečně uspěl se svým seskupením Otis Williams & The Siberians (později přejmenovaným na Otis Williams & The Distants) a písněmi "Pecos Kid" nebo "Come On". Všichni budoucí členové se prvně setkali na koncertu talentů v Detroitu roku 1961. Nedlouho nato se však konečně vydali společnou cestou, a to dočasně jako The Elgins. To už ovšem už s vyhlídkou na brzké podepsání nahrávací smlouvy u tehdejší nejlepší "černé" značky - Motown Records (První singl skupina nahrála ještě pro dceřinou společnost Motownu - Miracle.), jíž úspěšně po dlouhá léta vedl fenomenální Berry Gordy. Ten kapelu "donutil" definitivně se přejmenovat a na základ legendy bylo zaděláno.

Skupina byla na světě, ovšem čekalo jí ještě několik let neúspěchů a přehlížení. Snad právě proto nepovažuje většina fanoušků a odborníků úplně původní složení The Temptations za ono "klasické" Tím je nazýváno až seskupení zformované počátkem roku 1964, kdy skupinu opustil na nátlak ostatních členů (možná ovšem i z vlastní vůle, jak se dnes spekuluje) Elbridge "Al/El" Bryant. Ten sice s Otisem prošel už dlouhou cestou, ale měl problémy s pitím, byl mnohdy agresivní a navíc patrně postupem času trpěl i tím, že jeho pozice v kapele jakožto zpěváka slábla příchodem silnějších osobností. K celé věci přispěl jistě i fakt, že se skupině stále nepodařilo výrazněji prosadit a Bryant ztrácel pomalu nervy. Vše vyvrcholilo na motownské novoroční oslavě (1963/1964), kdy podnapilý Elbridge fyzicky napadl Paula, čímž byl jeho osud zpečetěn.

Bryanta nahradil fenomenální David Ruffin. A jak řekl sám Otis Williams, "tehdy měla kapela poprvé tu správnou sestavu zpěváků" a stačilo jen čekat, kdy přijde jejich první hit. Netrvalo to dlouho a přišel. Skupina se týž rok pustila do nového nahrávání a dostalo se jim konečně zadostiučinění. Textař a producent Smokey Robinson (známý také jako frontman skupiny Smokey Robinson & The Miracles) pro ně připravil první velký šlágr, s nímž se dostali na americké žebříčky - píseň "The Way You Do the Things You Do". O rok později se The Temptations definitivně zapsali do R&B a tehdejší popové síně slávy s několik týdnů hitparády vedoucím hitem "My Girl" (vzpomeňme odbočkou na sesterský počin taktéž "motownské" Mary Wells a její My Guy).

Přišlo nejsilnější a nejplodnější období celé dlouhé historie skupiny. Motownský zábavní stroj v čele s Gordym si vytyčil šlechtění své pečlivě vypěstované formace za primární cíl a The Temptations tak přišli v průběhu šedesátých let s celou řadou dalších nezapomenutelných a originálních hitů, které se dodnes vymykají přímočarým hudebním vystoupením tehdejších let, co se (mnohdy nejen) "černé" scény týče. Za všechny jmenujme alespoň šlágry jako "Get Ready", "Ain't Too Proud To Beg" či "(I Know) I'm Losing You".

Koncem desetiletí začala skupina prvně měnit svůj hudební styl, na čemž mělo podíl více skutečností. Předně nelze přehlédnout, že všichni její členové jaksi hudebně i duševně dozráli, a tak začali cítit potřebu sdělit nějaké poselství skrze své písně a mírně se tak odklonit od lehkého žánru popěvků o lásce atd. Dále kapela získala nového manažera, jímž se stal Shelly Berger, který rovněž dostal na starost The Supremes. Berry Gordy totiž přišel s ideou udělat z The Temptations největší kapelu všech dob, zatímco dosud se mohla pyšnit "pouze" titulem největší "černé" skupiny. Došlo tedy k míšení stylů (crossoveru) a celkovému přechodu formace do středního proudu.

Další skvělé fotografie naleznete v příslušné sekci mnou pečlivě připravené Galerie.

Kupodivu tento poměrně radikální zákrok neměl žádný negativní vliv na stávající fanoušky, jak se část kapely oprávněně obávala a skupina bez problémů přesedlal na styl známý jako "psychedelic soul". Jejich písně nyní odrážely a svým způsobem pochopitelně i kritizovaly různé společenské a sociální problémy jako užívání drog či aktuální politická témata, ovšem neztratilo se nic z jejich dřívějšího kouzla.

The Temptations se přiblížili "bílému" publiku a dostali se tak i do tehdy velice prestižních (možno říci ještě segregovaných) klubů jako byla Copacabana. Všechny tyto změny však už nezastihly kapelu v původním složení. Formaci byl donucen v roce 1968 opustit charismatický David Ruffin, který sice působil jako "hudební zjevení" a přerůstal jakékoli jiné tehdejší umělce ovšem jeho experimenty s drogami, nedochvilnost a nastupující povýšenost nad ostatními z něj udělala rušivý a nevhodný element.

David byl nahrazen docela jiným typem zpěváka; přesto velice talentovaným, schopným a hlavně bezproblémovým - Dennisem Edwardsem. Ruffin marně se pokoušející opět dostat do kapely tehdy docela vtipně poznamenal: "Nemá na mě, není to David Ruffin." A měl do jisté míry pravdu. Dennis byl vynikající zpěvák, řada kapel o takového nezavadí po celou dobu své existence, ovšem nahradit Davida nebylo vlastně docela dobře možné. Přesto právě jemu vděčíme za tehdejší hity 2. vlny jako jsou "Cloud Nine", "Psychedelic Shack" či "Ball of Confusion". A osobně si dovolím podotknout, že jsou jistě přinejmenším stejně tak dobré jako ony první úspěšné singly klasické sestavy.

The Temptations & The Supremes

Po vydání hitu "Just My Imagination (Running Away with Me)" opustil soubor bohužel i Eddie Kendricks, který naslouchal radám tehdy sólově působícího Davida, aby se rovněž osamostatnil a "zachránil se tak před Otisem", který řadě členů přišel necitlivý pro svůj přístup vždy prosazující zájmy skupiny a nikoli svých členů. Každý byl nahraditelný, a když se tak projevily Paulovy velké problémy s alkoholem, které ho zcela odstavily od veřejného vystupování, Eddie se s kolegy rozešel.

Brzy poté (ve skutečnosti ovšem již dříve jako jeden z Eddieho důvodů) fakticky skupinu opustil i Paul Williams. Pití a osobní problémy jej dohnaly 17. srpna 1973 ve věku 34 let až k sebevraždě. Mnozí ovšem dodnes spekulují a věří tomu, že byl Paul zastřelen a jeho tehdy neblahý stav by jej nemohl dohnat k natolik hořkému konci.

Volná místa ve skupině vyplnili tenorové Damon Harris a Richard Street. The Temptations pochopitelně působili na hudební scéně dále i po zbytek sedmdesátých let, ovšem jejich tradiční zvuk se začal najednou až příliš jasně vytrácet. Ať už za tím stály problémy ve skupině, obecný hudební styl tehdejších let či velký odliv původních talentů, formaci se podařilo prosadit a do budoucna zapsat jen s opravdovým minimem písní. Mimo celkem obligátní hity jako "Superstar (Remember How You Got Where You Are)", "Masterpiece", "Let Your Hair Down" nebo "The Plastic Man" tomuto období a zejména pak vycvičivšímu se hlasu Dennise Edwardse však vděčíme i za fenomenální song "Papa Was a Rolling Stone".

Konec sedmdesátých let zastihl kapelu v rozkladu. The Temptations odešli z Motownu k Atlantic Records, ovšem už první dvě desky jim jasně dokázaly, že tak se problémů nezbaví. Díkybohu, štěstí v neštěstí jim pomohlo dát se opět dohromady. David a Eddie si totiž počátkem osmdesátých let spolu s pár dalšími zpěváky založili "vlastní Temptations", což byl pro Otise a Melvina dost šok, ale mohli s tím pramálo dělat. Obě formace ovšem nepředstavovaly žádnou větší hudební "sílu", dokud Motown nepřišel s nápadem na turné v obnovené sestavě.

Vlastně naposledy se tak při společném vystoupení sešli za jedním mikrofonem Eddie, Otis, Melvin, David i Dennis. Paulova absence byla sice znatelná, ale historii nikdo změnit nemohl, a tak se jednalo o skvělé řešení. Konec finanční tísně a předsudků. Na jak dlouho ovšem. David bohužel po čase opět "selhal" a celý podnik se rozpadl jako domeček z karet, jelikož pořadatelé si vymínili, že skupina musí za každých okolností vystupovat kompletní, aby tak byl splněn závazek důležitý pro vyplacení honorářů.

Skupina se opět rozdělila na dva pomyslné tábory, ovšem aktivně působil jen ten v čele s Otisem a Melvinem. Docela naposledy se mohli setkat a potřást si rukama všichni společně roku 1989, když byla formace slavnostně uvedena do rockové síně slávy (The Rock and Roll Hall of Fame). Všechny křivdy a nesrovnalosti jako by byly tehdy odpuštěny a zapomenuty. Cena byla připravena pro Otise, Melvina, Eddieho, Davida, Dennise a posmrtně i Paula, za něhož ji převzal Kendricks. Nebyla to ovšem jediná pocta, již se skupina dočkala. Krom několika cen Grammy se přesně o deset let později zapsala do "The Vocal Group Hall of Fame" a patrně i mnoha dalších, které už nejsou tak důležité.

David Ruffin zemřel ve věku 50 let 1. června 1991 poté, co se předávkoval kokainem. Eddie Kendricks 5. října 1992 na rakovinu plic. Bylo mu 52 let. Melvin Franklin po letech boje s artritidou, jež jej uvázala nakonec i na kolečkové křeslo zemřel ve stejném věku 23. února 1995 na mozkový záchvat.

V roce 1998 byl příběh skupiny na základě životopisné knihy od Patricie Romanowski a Otise Williamse zfilmován populární stanicí NBC do výtečné dvoudílné mini-série přesně a pravdivě zachycující osudy kapely, aby se tak ona samotná týž rok slavně vrátila do studia a následně přišla s deskou "Phoenix Rising".